Jak jsem se učil malovat.
Již jako žáček první třídy vesnické malotřídky jsem na dotazy soudružky učitelky Rudé odpovídal ohledně vize budoucího povolání, že jsem si jist, že v budoucnu mám být malířem. Po 25 letech si to myslím stále. Nicméně - zatím se má hvězdná umělecká dráha ne zcela vydařila. V mé amatérské kariéře by informací dychtivý životopisec jistě objevil několik nesporných úspěchů jako nadšené přijetí mého obrazu Variace červených čtverců, které byly pouze modré v Klárově ústavu pro nevidomé… a dále ovace, jichž se dostalo dílku Napoleon a Darkweider v boji proti Vetřelci v ročence chovanců Bohnické léčebny, které jej nazvaly vrcholem realismu. I přes tato nesporná vítězství jsem pochopil, že já, jako vystudovaný ekogeologický brusič žuly, jsem umění umění doposavad neuměl a rozhodl jsem se to změnit. Do internetového vyhledavače jsem tak zadal kurzy malovaní. Prvních třicet stran výsledků mě zarazilo nabídkami výuky kamasutry tantry a sexu. Vzápětí, po dvou hodinách, jsem si všiml překlepu ve slově malovaní. Po opravě jsem již na 61 straně objevil odkaz který mne zaujal s obsahem: chcete-li se naučit malovat ostatní, naučte se namalovat nejprve sebe. To vše v jedné dvouhodinové lekci. Abych se neztrapnil, zakoupil jsem novou nové olejové barvy neboť na ně mám… a vypravil se do studia s dokonale uměleckým jménem K OSMÉ TIKÁ. Jak surrealistické jméno, sice v neonovém nápise nesvítily čárky nad é a á, ale neohroženě jsem vstoupil dovnitř. Zde mě překvapila převaha žen. Zjevně i ony byly překvapeny mou přítomností. Největším překvapením byla však vyučující, která svým vzhledem evokovala ženu z plakátů Toulouse Lautreca.
„Mé jméno Irina, mé umělecké jméno, Madam, vy mi řikat madam.“
A uhodila do stolu rákoskou tak silně, že přede mnou prasklo zrcadlo. „
„Sedm let neštěstí, no potěš koště.“
A usmál jsem se. Madam to postřehla a přes celou místnost zařvala: „ Nesmat se nikdy, to dělá nejhorší vrásky. Ty nenamalujete. Nikdy,…. „
To jsem se trochu lekl i já. Nikdy jsem si neuvědomil, že na obrazech se malují i vrásky a to tak špatně…. „Tajm iz mani.“ řekla madam. „Maluj.“ Začal jsem i s připravovat olejové barvy… tajně. Nechtěl jsem, aby se ostatní cítili méněcenně, neboť měli pouze malé kazetky s přihrádkami a něco málo pigmenty. Snad i hlinku jsme mezi tím zahlédl. Marně jsem se rozhlížel po plátně. Madam mě vzápětí uklidnila slovy…“Vaše tvář, váš obličej je to nejlepší plátno ..“
Měla pravdu. Ach… jak je zkušená. Opravdová umělkyně. S olejovými barvami jsem nikdy nepracoval. „Všechno je jednou poprvé“ řekl jsem si a dál pozoroval ostatní jak vybalují své malířské potřeby a obrovské neforemné štětce. Já měl štětec z norka. „Ubožačky..“ pomyslel jsem si a celý napjatý očekával další pokyny. „Nejprve naneste podkladovu vrstvu na celý obličej.“ To mi přišlo poměrně logické.. plátno se také před malováním samým musí připravit. Titanová běloby se mi jevila jako vhodná. … „A my začít s okama. … vy obtáhnou oka tenkou černou linkou…“ výborná instrukce, člověk se naučí obtahováním tvaru oka samotného pro další tvorbu… objel jsem si oko norkem asi pětkrát či 6. Nevypadalo to nic moc, ale je to jen cvičení… … „Rty jsou tím nejdůležitějším. Dělají první dojem. Rumělka je super“… osobně si myslím, že mé rty vypadají nejlíp po litru rumu…. „Dejte pozor na maskaro“… Maskaro?.. jak zná mojí nejoblíbenější operu?. Je božská… Musím madam nějak zaujmout. Rychle inteligentní a hravé dotazy…. „Co se širokým nosem?“ Ptám se horlivě. „Naneste tmavší barvu kolem“…. Učinil jsem.. „co s vysokým čelem?“.. „sčeste si do něj vlasy..“ ty jsme sice neměl, tak jsem si vyčesal nahoru obočí…“A co řasy?“.. „ty nalepíme umělé“… Je božská… nůžkami jsme vystříhal řasy z novin a přilepil je slinou…dívám se zálibně do zrcadla… jako celek nic moc, ale každé jednotlivé cvičení se povedlo. Cítím jak umělecky rostu….Přidal jsem něco ze své invence a fixkou si domaloval pihu krásy na tvář. Madam to musí vidět – musí…. Prahnu po pochvale, uznání, závisti, kterou musí pocítit učitel vůči svému talentovanému žáčku. Vstávám od zrcadla a otáčím se … v tom okamžiku madam omdlévá. Z jejích úst vychází pouze nesrozumitelné mumlání… Ne otče.. to jsou mé šatečky.. mé…
V rozpacích se dívám po ostatních účastnících kurzu. Při pohledu na jejich obličeje začínám tušit svůj omyl. I název kurzu ztrácí své kouzlo jako obyčejná - kosmetika. Vybíhám ven a řítím se dolů po Vinohradské ulici.. zde kupodivu můj vzhled nevzbuzuje žádné reakce ani údiv. Ten rozpoznávám z výrazů lidí až kolem Můstku. Jsem zmatený, dezorientovaný a rozčarovaný. Potřebuju pomoc. O tu žádám stojícího muže slovy .. zachraň mě za 500… Muž se mi představuje průkazem příslušníka policie ČR a slovy.. za pětset tě zachráním do basy.. děvko.
Když přicházím k sobě, všímám si v cele stejně jako já vypadajícího muže, který mi nabízí papírový kapesník se slovy.. „holka s tím mejkapem sto přehnala.. už jen za ten tě měli zavřít… „
Pokouším se ho smýt ale nejde. Což ona on kvituje slovy.. „tomu říkám permanentní mejkap…. „
Doufám, že vydrží i ty dva měsíce, které strávím ve vězení a pomůže mi odradit případné sexuální loudili z řad vězňů…
P.S. v šíleně smutný princezně se taky Neckář naučil malovat ve vězení.. jenže to byla jen pohádka…
Uvidím co mi tam kdo zmaluje. Prozatím je vymalováno. A moc růžově si to zatím nemaluju.
